neděle 10. prosince 2017

Cheesecake s mangem a bílou čokoládou

Dnes odpoledne mně moje drahá oznámila: "Vzhledem k tomu, že bábovku jsi již téměř celou snědl, nevím, co budeš mít zítra k snídani!"

Co budu mít k snídani? Nuž - udělám si čízkejk! Tedy, nejen sobě, pochopitelně, rodince také dopřeji nějaké to sousto.

Na počátku tohoto byl aromatický plod, zvaný mango.


Na spodku byla maličká nálepečka, zvěstující brazilský původ ovoce. Podívejme...


  Každopádně - mango jsem vypeckoval, oloupal a nakrájel, do hrnce putoval ještě krupicový cukr, v těsném závěsu za ním ještě pár kapek (tak půl deci) pomerančového likéru Grand Marnier. Následovala homogenizace pomocí tyčového mixéru. Potom šla směs na chvíli stranou - její hvězdná hodina měla totiž teprve následovat!😊


Příprava korpusu je primitivní, ba, nebojím se říci, že je až debilně jednoduchá. Takže: 200g máslových sušenek jsem ve food processoru podrtil na prášek, abych posléze přidal 150g rozpuštěného másla. A pěkně "v rytmu samby" (brazilské ovoce + brazilský rum)!😅 Tak jsem tam kápnul něco mého oblíbeného jihoamerického destilátu.


Starou dortovou formu jsem vystlal pečicím papírem, dno jsem vyložil korpusem. V této chvíli se již v modré míse vřele (é - chladivě) družilo 250g vyždímaného polotučného tvarohu s 500g mascarpone. Na talířku jsem si v mikrovlnce rozpustil 300g belgické čokolády. A sešlehal ruční metličkou dohromady s tvarohem a mascarpone.

 
  Zbývalo naplácat bílou hmotu na korpus.


Boky korpusu jsem vyložil piškoty. Potom dortík na chvíli putoval do ledničky.


A konečně, "Finale Grande" - do mangové směsi jsem přidal 20g dortového želé. Následoval jednominutový var. Zbývalo vychladit a rozetřít na bílou, vychlazenou hmotu. Přikrýt alobalem, a zpátky do chladu.

A ráno si ukrojím, pěkně ke kafi!

Jak jsem tak připravoval tento dezert severoamerické provenience, problesklo mi hlavou, ani nevím, co mne to napadlo, no, prostě jsem si vzpomněl, jak se kdysi, před čtyřiceti lety, objímal na letišti generální tajemník ÚV KSČ s generálním tajemníkem KS USA. I po tak dlouhé době si pamatuji, že ten chlapík se jmenoval Gus Hall. Vím, že jsem si tenkrát říkal: Gustáv líbá Guse, no, toto...


Ták, v televizi  běží Clint Eastwood, kterého jsem ještě neviděl. Jdu se dívat.

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour       








 

středa 8. listopadu 2017

Nejen prací živ je člověk

A proto máme koníčky. Každý z nás "upouští páru trošku" jinak. Někdo čte, jiný "paří" u kompu nebo u plejstejšnu, další chlastá... Já modelařím. Většinou se můj zájem točí kolem modelové železnice, ale před nedávnem mne zaujal model ze zcela jiné branže.

Onoho dne jsme byli s manželkou a dcerkou v nákupním centru, kde se dámská část rodiny chtěla poohlédnout po nějakých hadřících. U toho já nutně asistovat nemusím, uklidil jsem se tedy do prodejny, nabízející rádiem ovládané modely.

Dal jsem řeč s prodavačem, který mi ukázal stavebnici modelu německého tanku Tiger v měřítku 1:16. Stroj je třeba sestavit doslova z prvosoučástek, jen výroba samotných pásů, které se musejí nýtovat dohromady po jednotlivých článcích, trvá asi měsíc. Model je z devadesáti procent kovový, je vybaven zvukem motorů a zbraní, samozřejmě jezdí a může střílet drobné plastové kuličky. Jen je třeba ještě dokoupit čtyřkanálový vysílač k ovládání rádiovým signálem.

Modelářská rozkoš. Asi začnu pomalu šetřit!

Díval jsem se na německých stránkách po nějakých recenzích a náhodou jsem narazil na video (Youtube), se kterým si někdo dal docela prácičku. Autor naaranžoval v nějakém lomu scénu s modely výrobce tohoto tanku. Ústředním motivem filmečku bylo přepadení skupinky Tigrů sovětskými tanky typu T34. Divoká přestřelka byla doplněna poměrně zdařilými animacemi, znázorňujícími výstřely a zásahy znepřátelených monster.

Do toho neustále žvatlal nějaký německý chlapeček, který do nekonečna opakoval, že jeho Tigry Rusáky zničí. Což se nakonec stalo. Povedená taškařice...

Pod videem byly komentáře diváků: Němci byli vesměs nadšení, zatímco Rusové protestovali. Texty, psané azbukou, tvrdily, že ruské tanky byly lepší (což nebyla tak úplně do detailu pravda). Jeden rozzuřený divák dokonce za výlev v azbuce připojil doporučení psané německy, které naše západní sousedy nabádalo, aby si zopakovali historii.

Což vyznělo jako takové to kvákání žabky na Měsíc, nejednalo se totiž o rekonstrukci žádné historické bitvy. Prostě - "přestřelka" modelů, nic víc.

Ačkoliv jsem byl, pokud jde o historii II. světové války, většinou spíše na straně (západních) Spojenců, do tohoto tanku jsem se zamiloval!

Uvažuji o tom, že si jej pořídím do důchodu. Jako jiní venčí pejsky, já budu chodit venčit tank! Pěkně s vysílačkou, to budou lidé koukat, až pojedu s rachotem po chodníku, parkem, nákupním centrem, kolem mojí Alma Mater! Po návratu tanku samozřejmě pěkně vykoupu pásy a potom jej uložím spinkat do dřevěné bedýnky.

Ach, jo. Musím uznat, že to se mnou ta moje nemá ani trochu jednoduché!

Raději půjdu do hajan.


S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour        

neděle 5. listopadu 2017

Člověk proti kouři (ne žaludeční, ale plicní stesk)

Včera jsem četl článek o pláči pivovarníků, kteří naříkají nad tím, jak jim Protikuřácký zákon vyhnal lidi z hospod a restaurací. Na chvíli mne napadlo: sláva, národ přestal chlastat! Leč, pravda je trochu jiná: národ chlastat nepřestal, ale chlastá jinak, a jinde!

Mnozí čekají na akční ceny v hypermarketech, aby se zásobili lahváči, případně nakoupí pivo ve dvoulitrových PETkách - a mají vystaráno! Jiní celkem úspěšně simulují jakousi stínovou variantu  pohostinského podnikání, kdy nakoupí výčepní zařízení, grilují, vaří, podávají domácí alkohol, domácí uzeniny. V domácím prostředí tak často překonají úroveň leckterého pohostinství. 

Doba se změnila. Časy, kdy maník v hospodě "urazil" dvanáct piv, vykouřil půl krabičky cigaret, zakoupené tamtéž, přičemž prohodil pětistovku automatem, aby po vrávoravém návratu domů kajícně podělil své ratolesti čokoládičkami, zmizely v nenávratnu.

Zkrátka a dobře, proč by měli zákazníci platit za předražené pivo v hospodách, když se jim nabízejí levnější alternativy?

Ano, souhlasím s tím, že zákon tak trochu s vaničkou vylil také dítě. Ale taková věc se snad ani nedá udělat tak, aniž by jedna skupina neměla pocit diskriminace. Bohužel, často jsou postiženi obyvatelé center měst, kteří ve večerních hodinách trpí hlukem, zápachem a nepořádkem skupinek, pokuřujících před restauracemi.
     
Moje cesta ze zaměstnání vede chodníkem po rušné ulici, která je lemována množstvím obchůdků a hospůdek. Na chodníku postávají skupinky kuřáků, které touha po nikotinovém rauši vyhnala z jejich pracoviště. K nim se přidruží ještě nějací kolemjdoucí (přátelé, známí), neboť kuřák jen málokdy pobafává osamoceně. Asi jim to samotným nějak méně chutná, nebo co...  

Se znechuceným pohledem (odrážejícím akademickou úvahu o nehlučné vraždě) se vyhýbám páchnoucím skupinkám, abych tak-tak uskočil před koloběžkářem, který se zákeřně, bez jakékoliv výstrahy, přiřítil zezadu po úzkém chodníku. Výrazy, které následně šeptem drtím mezi zuby, se textovému editoru, věru, svěřit nedají...

Zbývá vystoupat po "nakloněné rovině" podél parkovacího domu, kde musím pro změnu dávat pozor, aby mne nepřizabil nějaký šílenec na horském kole, letící čtyřicítkou, samozřejmě - zezadu. Poté, co sejdu po schodišti do podchodu, procházím pod rušnou silnicí, abych u obchodního centra opět vystoupal na povrch.

U schodiště nemohu minout popelník, u kterého garantovaně postává minimálně alespoň jeden kuřák. Ach, jo... Ale sláva, blížím se k zastávce! Na zastávce jsou dva popelníky. U každého přešlapuje jeden závislý. Nezbývá, než abych se uklidil poněkud opodál abych vyčkal, až to típnou.

A potom... Odněkud se přišourá postava, oblečení unisex, na hlavě kšiltovka, podpořená kapucí, takže poněkud androgynního vzhledu. Mám takových deset minut do příjezdu trolejbusu, a tak pozoruji: postava se sklání nad popelníkem. Hledá tam něco ztraceného? Ach, ne! Vybírá použitelné nedopalky! A vybírá pečlivě, přičemž úlovky ukládá do kovové tabatěrky. Po vytěžení prvního popelníku se postava přesouvá ke druhému, aby celý proces zopakovala. Potom se kulhavým krokem kamsi odpotácí.

Konečně to jede! Vystupuji na konečné. Jenom ještě musím předběhnou dva závislé, kteří mají stejnou cestu a kteří si již hbitě stihli zapálit. Přece to nebudu dýchat ještě poslední metry před barákem!

Uf, konečně doma!


S pozdravy čau a mňau 

kucky, kucky (lehce přiotrávený)

Gastrokocour   

neděle 8. října 2017

I do it my way, s klasikem si zpívám...

Musím říci, že jak jde čas, poněkud jsem zpohodlněl a u některých receptů už si tak úplně přesně neodměřuji dávky potřebných surovin. Pokud ovšem nejde třeba o dort, tam je přesnost docela důležitá.

Často se jedná o recepty, u kterých jsem na přesnou dávku zapomněl a zároveň jsem líný, pohnout zadkem směrem ke knize, abych se podíval, co kdysi zaznamenali jiní. 

I když - taková námaha by to zase nebyla, vlastní lenost a pohodlnost, o nic jiného se nejedná. Zkrátka a dobře, lepší to nebude a moje drahá prohlašuje, že blbnu a zapomínám. A že až zblbnu docela, ona ode mne uteče... Jen doufám, že mne před tím, než tak učiní, stihne přestěhovat do nějakého ústavu, kde budou pěkné a přívětivé sestřičky!

Huš, huš, zaháním chmurné vyhlídky, abych uvedl alespoň dva příklady svého "lejzy stajlu":

Prvním je známý italský dezert, zvaný Panna Cotta.




Existují různé způsoby, jak slavnou dobrotu vytvořit. Někdo dělá pouze krém samotný, jiný jej promíchá s ovocem... Já dávám přednost kontrastu: na dno fingerfoodpohárku dám malinové želé, které nechám v lednici ztuhnout, abych posléze nádobku dolil vanilkovým krémem.

Maliny mražené, kilové balení. Do kastrůlku přidám cukru podle chuti, na sporáku prohřeji. Přidám - hmmm... ano, dobrý francouzský chlast. V tomto případě skvělý ostružinový likér - Chambord. Nakonec namočím želatinu. Dva pytlíčky práškové by měly stačit jak do želé, tak do krému. Po deseti minutách želatinu rozpustím na vodní lázni a část přidám do ovocné směsi.

A provedu zkoušku: kapku cáknu na talířek a nechám ztuhnout v mrazničce. V případě, že jsem s výsledkem spokojen, následuje zmíněné plnění do pohárků.

Pokud jde o krém, téměř svařím (nesmí bublat) litr smetany třiatřicítky společně s podélně rozkrojeným vanilkovým luskem. Podle chuti dosladím krupicovým cukrem. Potom na vodní lázni vychladím do vlažna. A zase přidám želatinu, na litr smetany by měl stačit pytlíček a něco. Pochopitelně želatiny nabobtnané a rozpuštěné. Jako předtím u ovoce.

Promíchám metličkou. Trošku vrznu na talířek - a vrazím do mrazničky, na zkoušku tuhosti. V případě spokojenosti plním pohárky po vrch. A následuje finální tuhnutí v lednici.

Zdobím podle chuti a nálady, čokoládou, mátou, ovocem.


Druhým příkladem je tažený jablečný závin.



O receptu se nebudu blíže šířit, před nějakou dobou jsem jej popsal na blogu, kde se dá dohledat v sekci "Starší příspěvky". Prostě a jednoduše, hladká mouka, vejce, tuzemáček, horká voda, máslo, moučkový cukr, jablka, rozinky, strouhanka, skořice. Tento konkrétní, vyobrazený závin, jsem tentokrát doplnil mletým bílým mákem. Mají jej v každém lépe vybaveném obchodě se zdravou výživou.

A jel jsem podle zkušeností: na vál jsem nasypal mouku, kolik to máme, přes půl kila, to je tak na dvě vajíčka, k tomu rum, máslo, horká voda. Zamísil, prohnětl, vyhnětl, nechal odpočinout. A moje drahá zatím "nakrůžlala" jablíčka. A potom jsem válel, tahal, mastil, sypal, vinul a pekl.

A ženuška "dokrůžlávala" jablíčka podle potřeby. Bylo toho pět pěkných "nohavic".


Tak, dám si hlt nějakého čajíku a půjdu do hajan. Měl bych dočíst toho Sněhuláka od Nesba. Do kina se asi nevypravím, ani žena, ani dcera se mnou nechtějí jít. Prý je to moc strašidelné...


S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour 

  
      
   

středa 6. září 2017

Mousse au chocolat s pomerančovým likérem (původně jsem sice měl dělat créme brulée)

Čokoládová pěna patří k těm dezertům, o kterých si troufám říci, že svedly nejednoho diabetika z asketické cesty (plné náhražek) na sladkou hájvej hříchu. V této souvislosti si vzpomínám, jak mne před dobrými třiceti lety fascinovalo, když mi moje rakouská prateta (diabetička) předváděla zázračnou pilulku: "Vidíš? Vezmu si tento prášek - a potom si dám dort!" Jo, na západ a na jih od naší hranice měli možnosti, o jakých se pacientům u nás ani nezdálo. 

Ale abych se zase nezakecal, výraz z oblasti pivního skautingu velí: "Popojedem!"



Hranatá mistička na obrázku obsahuje slavný francouzský dezert, zvaný mousse au chocolat. Dvacet kousků bylo součástí minirautu, připravovaného na zakázku. Původně jsem slíbil créme brulée, ale nedostal jsem se do kuchyně, odkud jsem měl přislíbené zapůjčení potřebného množství zapékacích misek. Muselo nastoupit náhradní řešení. Volba padla na čokoládový krém.


Na čtyři porce potřebujeme:

200 g. čokolády (hořké, mléčné nebo bílé)
3 vejce
200 ml. smetany ke šlehání (33 %)
40 g. krupicového cukru
50 g. másla
2 lžíce horké vody

Příprava je velice jednoduchá: ve vodní lázní opatrně rozpustíme čokoládu s máslem.
Žloutky oddělíme od bílků. Zvlášť ušleháme smetanu, z bílků ušleháme sníh.
Ve větší misce šleháme žloutky s horkou vodou, přidáme cukr. Šleháme tak dlouho, dokud se nevytvoří světlá, krémovitá hmota.

Nyní se rozhodneme, zdali dezert nějakým způsobem vyladíme. Někdo to rád "horké" (tedy s chilli), jiný by dal přednost ušlechtilé kořalce. Osobně doporučuji likér na bázi koňaku. Francouzský, jak jinak. Tradiční likér spojuje chuť koňaku s chutí pomerančů, které si pro tento účel rodina výrobce po generace pěstuje ve východní části Indie. 

Safra, hned jsem si musel nalít, dostal jsem na to chuť! Ale jen tak náprstek, skoro doslova. Alkohol mám nejraději v dezertech a moučnících, samotnému pití moc nedám.

Jémináčku, zase jsem poodběhl. Tak, tedy: likér přidáme do žloutkového krému. Potom přimícháme vlažnou rozpuštěnou čokoládu. Nakonec vmícháme ušlehanou smetanu, úplně nakonec sníh. Obě poslední substance vmísíme zlehka, opatrně, ruční metličkou.

Potom směs necháme odpočinout dvě hodiny v ledničce. Tento klasický restaurační dezert bývá obvykle podáván tím způsobem, že za pomocí dvou lžic, namáčených do horké vody, jsou formovány úhledné nočky, které potom bývají kladeny na talíř špicemi k sobě, do tvaru jakési pomyslné, trojcípé hvězdy. Přitom bývá jeden noček z hořké, jeden z mléčné a jeden z bílé čokolády. Následuje zdobení, obvykle lístky máty a drobným ovocem.

V případě použití bílé čokolády si musíme vypomoci přidáním želatiny, bílá čokoláda totiž sama o sobě málo "tuží". Naproti tomu nejsem zastáncem používání sedmdesátiprocentní čokolády, podle mne totiž přílišná hořkost do jisté míry naruší výslednou chuť.

Tak, to by bylo. A créme brulée? To bude příští recept, doprovázený fotoseriálem. Ale nejdříve si budu muset pořídit zapékací mističky.

Blíží se půlnoc - hupky-dupky do pelechu, po několika týdnech si přečtu zase pár stránek od Jo Nesba. Čtu Sněhuláka. V Hollywoodu čerstvě natočili film s Michaelem Fassbenderem v roli Harryho Holea. Už se těším, až si porovnám film s knížkou. 


S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour      

      

  

     

středa 2. srpna 2017

Mňam, uvařím si jam! A krátké pojednání o jevu, zvaném "upíří efekt".





Tak nám zase "udeřila" sezóna drobného ovoce. Hurá! A podle chuti a naturelu, něco do pusinky, něco do buchtičky, něco do kořalky či do vínka a konečně - něco do džemu!

Jelikož se nám povážlivě ztenčily zásoby meruňkového džemu z předloňska, nastala naléhavá potřeba uvařit a doplnit neodmyslitelnou a oblíbenou část našeho jídelníčku a zaplnit tak žalující mezeru na sklepní polici.

Jenže: vyděšeni loňským nedostatkem meruněk, sáhli jsme hned po těch prvních, které se našemu "dvornímu dodavateli" urodily. No, a ty byly pěkně tvrdé! Nu, což... Prosladil jsem ovoce řádně, jen co je pravda. A jako obvykle, směsi jsem dopřál odpočinku do druhého dne.


Ale ovoce bylo pořád tvrdé! Tak jsem vzal mačkadlo na brambory a trochu jsem si zalisoval. Pěkná šichta to byla, uf, uf. A dosypal jsem cukru.


                                                     Začíná to pěkně pěnit. Jako vždycky.
 

            Nicméně, po pěti hodinách je v prvním kastrolu téměř hotovo. Slááááááááááááva!

Džem je fajn, cožpak o to. Jenomže díky tomu, že jsem jej musel poněkud převalit cukrem, dostavil se vedlejší efekt, ke kterému přispělo také dlouhé vaření: výrobek, který jsem řádně míchal a nepřipálil (podotýkám), získal karamelový nádech. Jsem zvědavý, jak to bude chutnat na sachru...

A v souvislosti s karamelem (kouzlem nechtěného), jsem si vzpomněl na tzv. "upíří efekt" (kouzlo nejen nechtěné, ale také nežádoucí). K takovému jevu zpravidla dochází v reklamě, která je natolik vtipná či šokující, že cílové skupině v paměti sice utkví skvělý gag, ale propagovaný produkt v ní neuvízne ani drápkem.

Vzpomínáte? "Hmmm, Bóóbika!" (Ochotní a přátelští Asiaté se měli postarat o Bobíka, místo toho jej, ehm, jaksi - kuchyňsky upravili). Národ se skvěle bavil, ale čeho se ta reklama, hernajs, vlastně týkala?! 

Zpátky k tomu karamelu: Vidím v televizi herečku a okamžitě si vybavím: "Stačilo říct: karamel!" Ale jméno té dámy mně pohříchu uniká... A potom, ta reklama! Na co to bylo? No, nejspíše na nějaké kafe, nebo co, že?

Zcela konsternovaně jsem na dotyčný spot zíral. (Ona se ptá u snídaně jeho: "Co cítíš?" A on vyznal lásku. Tak něžně a procítěně to udělal, troufám si říci, že i ta nejzarytější frigidka by vzplála vroucím plamenem vášně! Leč, našemu hrdinovi se naopak dostalo chladného odpálkování v podobě: "Stačilo říct - karamel!") Brrr. Normálně, přes pokračující tropické teploty mne úplně obešla zima!


Jejda, půl druhé v noci, to stihnu ještě dvě stránky Jo Nesba - a hajdy, na kutě!


Takže, s pozdravy čau a mňau, Tvůj, čtenářstvo,

Gastrokocour        


 
  

sobota 1. července 2017

Kuchař údržbářem

Je to "stará vesta" - stroje, nástroje a přístroje se neustálým používáním opotřebovávají a kazí. Často se stává, že kuchař, nemaje ve svém blízkém, širším a často ani vzdálenějším okolí údržbáře, musí sáhnout po šroubováku či kapce lepidla.

To je v podstatě normální.

Normální nejspíše nejsem já. Pravda, elektřinu nechávám na pokoji, chladicí techniku svěřím raději odborníkům, stejně tak vodu. I když vodovodní baterii vyměnit dovedu, i s odpadem bych si poradil. Ale nakonec, když se to tak vezme kolem a kolem, takového vola snad zase dělat nemusím!

První, čeho jsem si všimnul, když jsem před pěti lety nastoupil do svého čerstvého (nyní čerstvě bývalého) působiště, byl čelní kryt nerezové pultové lednice, který visel na jednom samořezném šroubku a na kousku izolepy. Mlčky jsem vzal do rukou aku-šroubovák, kousek plechu, pár samořezných šroubů, abych lednici pomohl od tohoto nehezkého vzezření. Od toho, že chladilo prachmizerně, jsem španělskému chladicímu zařízení pomoci nedokázal. Ovšem - to nedokázal ani příslušný technik. Ten se zaklínal oblíbenou mantrou: "To víte, to je otázka peněz!"

Jak to, do pr..le, otázka peněz?! Ano, minulý režim, to bylo pěkně hnusné státní zřízení, o kterém rozhodně nemohu tvrdit, že bych je miloval. Ale pultové lednice z Frigery Kolín v těch dobách takové elementární problémy neměly! Ano, byly smaltované a nahoře byly kryty masivní deskou z laťovky. Ale když jsem potřeboval plus čtyři stupně, tak tam byly! Nehledě k tomu, že v těch dobách byly i v restauracích střední velikosti chladicí a mrazicí místnosti (boxy).

A dnes? Ach, ano, zapomněl jsem... Otázka peněz! Restaurace bývají často krásně a příjemně zařízené, prostor pro hosty láká komfortem a pohodlím. Jak často jsem se s tím za ta léta setkal! V restauraci luxus, v kuchyni hliníkové a smaltované nádobí, pamatující onen neblahý čas, kdy si na Hradě Dr. Husák připaloval jednu Rothmansku od druhé...

Šmarjá, teď jsem se zase tak "rozbrečel", že jsem odbočil. Tak tedy: druhotnou, avšak rovněž nepříjemnou vlastností obou (ano, měl jsem hned dvě) španělských lednic bylo, že v letních měsících malou kuchyň čile vytápěly. Chladicí agregát byl totiž umístěn pod dřezem (nedílnou součástí zařízení), kde, prostý jakékoliv izolace, čile produkoval množství tepla. Takže na dně dřezu člověk neudržel ruku, věřím, že při venkovní čtyřicítkách by se v něm dala uvařit i polévka!

No, a jistého krásného dne jedné z těchto dvou lednic upadly dveře. Jediný šroub spodního závěsu, na kterém držely, zrezivěl a odpadl. Správně tam měly být ovšem šrouby čtyři, soudě podle otvorů v plastových závěsech. Z výroby tam však byly šroubky pouze dva, iberští montéři to nejspíše "vzali hákem".

Tak jsem si nakoupil kvalitní samořezné šrouby, vzal vrtačku a akumulátorový šroubovák a dveře jsem důkladně vyspravil.

Když jsem se zajímal o možnost nákupu nových lednic, byl jsem seznámen se třemi možnými cenovými variantami. Ta nejlevnější, když to trochu přeženu, v podstatě počítala s teplotou okolního prostředí jen o málo vyšší, než bývá venku v zimě. Vyhovovala by ta nejdražší varianta, která byla určena do prostředí s teplotou do plus padesáti stupňů. Taková teplota je v letních měsících v kuchyni poměrně běžná.

Dveře upadly lednici, kterou jsem používal k chlazení sýrů. Její španělské dvojče jsem vyřadil již dávno. Maso jsem přesunul do stojaté lednice, ve které se dala nastavit i mínusová teplota. To vyhovovalo. Co nevyhovovalo, bylo, že úctyhodné ledničce již dávno před mým příchodem zrezivěly přední nožičky, z nichž jedna upadla. Někdo to vyřešil podložením rohu několika pivními tácky. Vypadalo to fakt úžasně!

Takže jsem si milou ledničku naklonil, abych změřil závit. Potom jsem koupil dotyčné šrouby, které jsem postavil doprostřed obrácených víček od Granini. Vnitřní prostor víček jsem vyplnil epoxidem, čímž jsem po vytvrzení získal stabilní nožičky. No, a montáž už byla hračkou.


Uf, nějak mi tuhne levé koleno, které mne tu a tam zlobí již dobrých dvacet let. Však ono se to v horizontální poloze zase upraví.

Takže čau a mňau

s mnoha pozdravy

Tvůj, milé čtenářstvo,

Gastrokocour