neděle 7. srpna 2016

"Chvála" vstupních surovin

Na úvod dnešního příspěvku bych rád podotkl, že rozhodně nemám nic proti kapitalismu volné soutěže. Ale již po nějakou dobu slýchám výrok, který je mně, věru, hrubě proti srsti. Jedná se o kouzelnou větu: "To je otázka peněz!"
 
Toto slýchám většinou tehdy, když se ohradím proti kvalitě surovin, dodaných bohorovným dodavatelem. Jak to mám chápat? Kde je hranice? Od jaké cenové hladiny mohu očekávat kvalitu?
 
Je pravdou, že socialistický obchod rozhodně nehýřil pestrostí sortimentu. U vstupních surovin jsem však většinou věděl, co od nich mohu očekávat. Tvaroh byl opravdu tvarohem a nikoliv vodnatou bílou sr..kou, jogurt byl hustý úplně přirozeně (bez cenové přirážky), katastrofa v podobě rostlinného eidamu neexistovala... Vepřová panenka pocházela výhradně z vepřů, ne z prasnic, jak tomu často bývá v současnosti. Rozdíl je značný - zatímco vepřík zpravidla hyne mlád hrdinskou smrtí, prasnice spatří ústí hlavně jateční pistole nedlouho před tím, než sama pojde věkem.
 
Maso z krávy se rovněž nedá srovnávat s masem, jež bylo za svého života součástí býka. Jak často se potom stává, že dušené nebo pečené maso se sice již strukturálně rozpadá, jednotlivá vlákna však přesto není možné rozžvýkat!
 
Beztvaré bláto v podobě kuřecích prsou snad ani není nutné příliš komentovat. Cena, za kterou je dokáže chrlit zpracovatelský průmysl drůbežích koncentráků našeho nejmenovaného slovanského bratra, je ovšem lákavá...
 
Musím říci, že mne také velice pobuřuje skutečnost, kdy jako zákazník doplácím na dodávky neopracovaného masa. Je třeba si totiž uvědomit, že musím z masa doslova odoperovat každou šlachu a téměř veškerý tuk (vyjma steakových kusů a vepřového na pečení, samozřejmě).
 
Takže, chovatel je "v pohodě". A zpracovatel. A obchodník. A já, zákazník a restauratér, jsem za hňupa. Neboť ztráta spočívá na mých bedrech. Zkrátka a dobře, "mám babu". Jen již jaksi nemám, komu bych ji předal. Protože promítnout tento odpad do ceny, kterou zaplatí náš host, opravdu nelze. Na druhou stranu znám třeba majitele restaurace, který na mase šlachy ponechává ("Vždyť jsem to zaplatil, tak to tam nechám"), ale pochybuji o tom, že právě toto je ten správný přístup.
 
Na druhou stranu, takové odřezky se většinou dají použít k přípravě šťáv a masových výtažků. 
 
Nelze nevzpomenouti zeleniny blahé paměti. Toť, jářku, vpravdě paráda! Střez se, zákazníku, v zimním čase brambor obědnati! Sladká chuť o mrazuplném skladování žaluje...
 
Nahnilá kořenovka, cibule, mající po sezóně, "unavený salát" - toť folklór, v našich krajích obvyklý. Proč to, proboha, nevytřídí již ve skladech obchodu?  
 
Ach, jak rád bych po vzoru těch, ke kterým se tak často modlím, časného rána vyrážel na tržnici, plnou čerstvého ovoce a zeleniny! A to nemluvím o rybách a darech moře... To by byla nádhera! Leč, není dáno. Ve městě trh zcela chybí! Tudíž řetězem řetězce chycen a smýkán jest zákazník, jiné volby nemaje.
 
No, jo.
 
Jemináčku, to jsem si dnes ale hezky pobrečel! :-)
 
S pozdravy čau a mňau, s úctou k Tobě, moje milé čtenářstvo,
 
Gastrokocour vlastní popálenou a pořezanou tlapkou a černou počítače klapkou 
 
 
 
 
 
   

Žádné komentáře:

Okomentovat