Štědrovečerní štika, prvosvátečněvánoční kapr

Uf, uf. Konečně jsme smykem dobrzdili pod stromečkem. Nakoupeno, dovařeno, dopečeno. U nás, právě tak, jako v jiných rodinách. Nastal čas, nechat spočinout pochroumaným svalům, kloubům a nervům. 

Chtělo by se říci, že nákupní šílenství opadlo, obchody se vyprázdnily. To by ovšem nesměl existovat ďábelský marketingový vynález, zvaný povánoční výprodeje. Co naplat, spotřeba zboží a služeb patří k motorům ekonomiky, to je stará vesta. Beze mne, bez nás, ovšem. Konečně na chvíli klid.

Letos jsem nad štědrovečerní rybou nepřemýšlel dlouho. Volba padla na štiku. 

Čerstvěji už to nejde. Kapr dostal dvě rány těsně před pořízením záběru, štiku trefil o hodinu dříve odborník v příslušném oddělení známého velkoobchodu. Ryby jsem si vykuchal sám. Štika byla plná jiker. Ty spotřebuji někdy jindy. Původně jsme zvažovali koupi kapra někde v centru města, ale byli jsme ušetřeni - kapra jsme dostali za nákup v prodejně velkoobchodního řetězce. Plus láhev sektu k tomu. Dvoukilový fešák, milý dárek. Tím byl vyřešený oběd na Štěpána.

    

 Původně jsem uvažoval o nějaké úpravě podle Vaňhovy Rybí kuchyně. Ale tam jsou štiky především pošírované. Dietní způsob, šetrná úprava ryb. Ale mému záměru to tak úplně nevyhovovalo. Alespoň jsem se v knize lehce inspiroval - filety štiky  byly protknuty sardelovými řezy (z konzervy). A potom jsem začal řádit po svém: posolit, potřít přepuštěným máslem, něco šafránu, šup s tím do trouby. Po zapečení podlít kapkou bílého vína. Před dopečením přidat rybí fond (posloužila rybí polévka, připravená z hlav a kostí obou hlavních protagonistů svátečních gastronomických představení).

A hrome, jak se tak koukám, zrcadlím se ve dvířkách trouby. Co naplat, Man Ray ze mne v mém věku už asi nebude. Ani druhý Jan Saudek. Ale s tím snad dokáži nějak žít 😏.

Pečené brambory společně s limetkovou holandskou omáčkou doprovázely rybu na talíř.

A dnes jsme si udělali klasiku - smaženého kapra s bramborovým salátem bez majonézy. Kapr byl velice chutný, inu - mladé maso... Na salát jsme použili skvělou domácí odrůdu brambor, totiž Keřkovské rohlíčky. Vyšší cena byla vykoupena chuťovým zážitkem.

A jdu si odpočinout. V bedně jde Sly Stallone. Akční film z jeho nejlepších let. Zrasovaná chodidla si naložím do masážní vaničky, přisypu něco masážní soli.

Takže s pozdravy čau a mňau a s přáním požehnaných Vánoc,

Tvůj, milé čtenářstvo,

Gastrokocour

  

       

Cheesecake s mangem a bílou čokoládou

Dnes odpoledne mně moje drahá oznámila: "Vzhledem k tomu, že bábovku jsi již téměř celou snědl, nevím, co budeš mít zítra k snídani!"

Co budu mít k snídani? Nuž - udělám si čízkejk! Tedy, nejen sobě, pochopitelně, rodince také dopřeji nějaké to sousto.

Na počátku tohoto byl aromatický plod, zvaný mango.

Na spodku byla maličká nálepečka, zvěstující brazilský původ ovoce. Podívejme...

  Každopádně - mango jsem vypeckoval, oloupal a nakrájel, do hrnce putoval ještě krupicový cukr, v těsném závěsu za ním ještě pár kapek (tak půl deci) pomerančového likéru Grand Marnier. Následovala homogenizace pomocí tyčového mixéru. Potom šla směs na chvíli stranou - její hvězdná hodina měla totiž teprve následovat!😊

Příprava korpusu je primitivní, ba, nebojím se říci, že je až debilně jednoduchá. Takže: 200g máslových sušenek jsem ve food processoru podrtil na prášek, abych posléze přidal 150g rozpuštěného másla. A pěkně "v rytmu samby" (brazilské ovoce + brazilský rum)!😅 Tak jsem tam kápnul něco mého oblíbeného jihoamerického destilátu.

Starou dortovou formu jsem vystlal pečicím papírem, dno jsem vyložil korpusem. V této chvíli se již v modré míse vřele (é - chladivě) družilo 250g vyždímaného polotučného tvarohu s 500g mascarpone. Na talířku jsem si v mikrovlnce rozpustil 300g belgické čokolády. A sešlehal ruční metličkou dohromady s tvarohem a mascarpone.

 

  Zbývalo naplácat bílou hmotu na korpus.

Boky korpusu jsem vyložil piškoty. Potom dortík na chvíli putoval do ledničky.

A konečně, "Finale Grande" - do mangové směsi jsem přidal 20g dortového želé. Následoval jednominutový var. Zbývalo vychladit a rozetřít na bílou, vychlazenou hmotu. Přikrýt alobalem, a zpátky do chladu.

A ráno si ukrojím, pěkně ke kafi!

Jak jsem tak připravoval tento dezert severoamerické provenience, problesklo mi hlavou, ani nevím, co mne to napadlo, no, prostě jsem si vzpomněl, jak se kdysi, před čtyřiceti lety, objímal na letišti generální tajemník ÚV KSČ s generálním tajemníkem KS USA. I po tak dlouhé době si pamatuji, že ten chlapík se jmenoval Gus Hall. Vím, že jsem si tenkrát říkal: Gustáv líbá Guse, no, toto...

Ták, v televizi  běží Clint Eastwood, kterého jsem ještě neviděl. Jdu se dívat.

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour       

 

Nejen prací živ je člověk

A proto máme koníčky. Každý z nás "upouští páru trošku" jinak. Někdo čte, jiný "paří" u kompu nebo u plejstejšnu, další chlastá... Já modelařím. Většinou se můj zájem točí kolem modelové železnice, ale před nedávnem mne zaujal model ze zcela jiné branže.

Onoho dne jsme byli s manželkou a dcerkou v nákupním centru, kde se dámská část rodiny chtěla poohlédnout po nějakých hadřících. U toho já nutně asistovat nemusím, uklidil jsem se tedy do prodejny, nabízející rádiem ovládané modely.

Dal jsem řeč s prodavačem, který mi ukázal stavebnici modelu německého tanku Tiger v měřítku 1:16. Stroj je třeba sestavit doslova z prvosoučástek, jen výroba samotných pásů, které se musejí nýtovat dohromady po jednotlivých článcích, trvá asi měsíc. Model je z devadesáti procent kovový, je vybaven zvukem motorů a zbraní, samozřejmě jezdí a může střílet drobné plastové kuličky. Jen je třeba ještě dokoupit čtyřkanálový vysílač k ovládání rádiovým signálem.

Modelářská rozkoš. Asi začnu pomalu šetřit!

Díval jsem se na německých stránkách po nějakých recenzích a náhodou jsem narazil na video (Youtube), se kterým si někdo dal docela prácičku. Autor naaranžoval v nějakém lomu scénu s modely výrobce tohoto tanku. Ústředním motivem filmečku bylo přepadení skupinky Tigrů sovětskými tanky typu T34. Divoká přestřelka byla doplněna poměrně zdařilými animacemi, znázorňujícími výstřely a zásahy znepřátelených monster.

Do toho neustále žvatlal nějaký německý chlapeček, který do nekonečna opakoval, že jeho Tigry Rusáky zničí. Což se nakonec stalo. Povedená taškařice...

Pod videem byly komentáře diváků: Němci byli vesměs nadšení, zatímco Rusové protestovali. Texty, psané azbukou, tvrdily, že ruské tanky byly lepší (což nebyla tak úplně do detailu pravda). Jeden rozzuřený divák dokonce za výlev v azbuce připojil doporučení psané německy, které naše západní sousedy nabádalo, aby si zopakovali historii.

Což vyznělo jako takové to kvákání žabky na Měsíc, nejednalo se totiž o rekonstrukci žádné historické bitvy. Prostě - "přestřelka" modelů, nic víc.

Ačkoliv jsem byl, pokud jde o historii II. světové války, většinou spíše na straně (západních) Spojenců, do tohoto tanku jsem se zamiloval!

Uvažuji o tom, že si jej pořídím do důchodu. Jako jiní venčí pejsky, já budu chodit venčit tank! Pěkně s vysílačkou, to budou lidé koukat, až pojedu s rachotem po chodníku, parkem, nákupním centrem, kolem mojí Alma Mater! Po návratu tanku samozřejmě pěkně vykoupu pásy a potom jej uložím spinkat do dřevěné bedýnky.

Ach, jo. Musím uznat, že to se mnou ta moje nemá ani trochu jednoduché!

Raději půjdu do hajan.

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour        

Člověk proti kouři (ne žaludeční, ale plicní stesk)

Včera jsem četl článek o pláči pivovarníků, kteří naříkají nad tím, jak jim Protikuřácký zákon vyhnal lidi z hospod a restaurací. Na chvíli mne napadlo: sláva, národ přestal chlastat! Leč, pravda je trochu jiná: národ chlastat nepřestal, ale chlastá jinak, a jinde!

Mnozí čekají na akční ceny v hypermarketech, aby se zásobili lahváči, případně nakoupí pivo ve dvoulitrových PETkách - a mají vystaráno! Jiní celkem úspěšně simulují jakousi stínovou variantu  pohostinského podnikání, kdy nakoupí výčepní zařízení, grilují, vaří, podávají domácí alkohol, domácí uzeniny. V domácím prostředí tak často překonají úroveň leckterého pohostinství. 

Doba se změnila. Časy, kdy maník v hospodě "urazil" dvanáct piv, vykouřil půl krabičky cigaret, zakoupené tamtéž, přičemž prohodil pětistovku automatem, aby po vrávoravém návratu domů kajícně podělil své ratolesti čokoládičkami, zmizely v nenávratnu.

Zkrátka a dobře, proč by měli zákazníci platit za předražené pivo v hospodách, když se jim nabízejí levnější alternativy?

Ano, souhlasím s tím, že zákon tak trochu s vaničkou vylil také dítě. Ale taková věc se snad ani nedá udělat tak, aniž by jedna skupina neměla pocit diskriminace. Bohužel, často jsou postiženi obyvatelé center měst, kteří ve večerních hodinách trpí hlukem, zápachem a nepořádkem skupinek, pokuřujících před restauracemi.

     

Moje cesta ze zaměstnání vede chodníkem po rušné ulici, která je lemována množstvím obchůdků a hospůdek. Na chodníku postávají skupinky kuřáků, které touha po nikotinovém rauši vyhnala z jejich pracoviště. K nim se přidruží ještě nějací kolemjdoucí (přátelé, známí), neboť kuřák jen málokdy pobafává osamoceně. Asi jim to samotným nějak méně chutná, nebo co...  

Se znechuceným pohledem (odrážejícím akademickou úvahu o nehlučné vraždě) se vyhýbám páchnoucím skupinkám, abych tak-tak uskočil před koloběžkářem, který se zákeřně, bez jakékoliv výstrahy, přiřítil zezadu po úzkém chodníku. Výrazy, které následně šeptem drtím mezi zuby, se textovému editoru, věru, svěřit nedají...

Zbývá vystoupat po "nakloněné rovině" podél parkovacího domu, kde musím pro změnu dávat pozor, aby mne nepřizabil nějaký šílenec na horském kole, letící čtyřicítkou, samozřejmě - zezadu. Poté, co sejdu po schodišti do podchodu, procházím pod rušnou silnicí, abych u obchodního centra opět vystoupal na povrch.

U schodiště nemohu minout popelník, u kterého garantovaně postává minimálně alespoň jeden kuřák. Ach, jo... Ale sláva, blížím se k zastávce! Na zastávce jsou dva popelníky. U každého přešlapuje jeden závislý. Nezbývá, než abych se uklidil poněkud opodál abych vyčkal, až to típnou.

A potom... Odněkud se přišourá postava, oblečení unisex, na hlavě kšiltovka, podpořená kapucí, takže poněkud androgynního vzhledu. Mám takových deset minut do příjezdu trolejbusu, a tak pozoruji: postava se sklání nad popelníkem. Hledá tam něco ztraceného? Ach, ne! Vybírá použitelné nedopalky! A vybírá pečlivě, přičemž úlovky ukládá do kovové tabatěrky. Po vytěžení prvního popelníku se postava přesouvá ke druhému, aby celý proces zopakovala. Potom se kulhavým krokem kamsi odpotácí.

Konečně to jede! Vystupuji na konečné. Jenom ještě musím předběhnou dva závislé, kteří mají stejnou cestu a kteří si již hbitě stihli zapálit. Přece to nebudu dýchat ještě poslední metry před barákem!

Uf, konečně doma!

S pozdravy čau a mňau 

kucky, kucky (lehce přiotrávený)

Gastrokocour   

I do it my way, s klasikem si zpívám...

Musím říci, že jak jde čas, poněkud jsem zpohodlněl a u některých receptů už si tak úplně přesně neodměřuji dávky potřebných surovin. Pokud ovšem nejde třeba o dort, tam je přesnost docela důležitá.

Často se jedná o recepty, u kterých jsem na přesnou dávku zapomněl a zároveň jsem líný, pohnout zadkem směrem ke knize, abych se podíval, co kdysi zaznamenali jiní. 

I když - taková námaha by to zase nebyla, vlastní lenost a pohodlnost, o nic jiného se nejedná. Zkrátka a dobře, lepší to nebude a moje drahá prohlašuje, že blbnu a zapomínám. A že až zblbnu docela, ona ode mne uteče... Jen doufám, že mne před tím, než tak učiní, stihne přestěhovat do nějakého ústavu, kde budou pěkné a přívětivé sestřičky!

Huš, huš, zaháním chmurné vyhlídky, abych uvedl alespoň dva příklady svého "lejzy stajlu":

Prvním je známý italský dezert, zvaný Panna Cotta.

Existují různé způsoby, jak slavnou dobrotu vytvořit. Někdo dělá pouze krém samotný, jiný jej promíchá s ovocem... Já dávám přednost kontrastu: na dno fingerfoodpohárku dám malinové želé, které nechám v lednici ztuhnout, abych posléze nádobku dolil vanilkovým krémem.

Maliny mražené, kilové balení. Do kastrůlku přidám cukru podle chuti, na sporáku prohřeji. Přidám - hmmm... ano, dobrý francouzský chlast. V tomto případě skvělý ostružinový likér - Chambord. Nakonec namočím želatinu. Dva pytlíčky práškové by měly stačit jak do želé, tak do krému. Po deseti minutách želatinu rozpustím na vodní lázni a část přidám do ovocné směsi.

A provedu zkoušku: kapku cáknu na talířek a nechám ztuhnout v mrazničce. V případě, že jsem s výsledkem spokojen, následuje zmíněné plnění do pohárků.

Pokud jde o krém, téměř svařím (nesmí bublat) litr smetany třiatřicítky společně s podélně rozkrojeným vanilkovým luskem. Podle chuti dosladím krupicovým cukrem. Potom na vodní lázni vychladím do vlažna. A zase přidám želatinu, na litr smetany by měl stačit pytlíček a něco. Pochopitelně želatiny nabobtnané a rozpuštěné. Jako předtím u ovoce.

Promíchám metličkou. Trošku vrznu na talířek - a vrazím do mrazničky, na zkoušku tuhosti. V případě spokojenosti plním pohárky po vrch. A následuje finální tuhnutí v lednici.

Zdobím podle chuti a nálady, čokoládou, mátou, ovocem.

Druhým příkladem je tažený jablečný závin.

O receptu se nebudu blíže šířit, před nějakou dobou jsem jej popsal na blogu, kde se dá dohledat v sekci "Starší příspěvky". Prostě a jednoduše, hladká mouka, vejce, tuzemáček, horká voda, máslo, moučkový cukr, jablka, rozinky, strouhanka, skořice. Tento konkrétní, vyobrazený závin, jsem tentokrát doplnil mletým bílým mákem. Mají jej v každém lépe vybaveném obchodě se zdravou výživou.

A jel jsem podle zkušeností: na vál jsem nasypal mouku, kolik to máme, přes půl kila, to je tak na dvě vajíčka, k tomu rum, máslo, horká voda. Zamísil, prohnětl, vyhnětl, nechal odpočinout. A moje drahá zatím "nakrůžlala" jablíčka. A potom jsem válel, tahal, mastil, sypal, vinul a pekl.

A ženuška "dokrůžlávala" jablíčka podle potřeby. Bylo toho pět pěkných "nohavic".

Tak, dám si hlt nějakého čajíku a půjdu do hajan. Měl bych dočíst toho Sněhuláka od Nesba. Do kina se asi nevypravím, ani žena, ani dcera se mnou nechtějí jít. Prý je to moc strašidelné...

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour 

  

      

   

Mousse au chocolat s pomerančovým likérem (původně jsem sice měl dělat créme brulée)

Čokoládová pěna patří k těm dezertům, o kterých si troufám říci, že svedly nejednoho diabetika z asketické cesty (plné náhražek) na sladkou hájvej hříchu. V této souvislosti si vzpomínám, jak mne před dobrými třiceti lety fascinovalo, když mi moje rakouská prateta (diabetička) předváděla zázračnou pilulku: "Vidíš? Vezmu si tento prášek - a potom si dám dort!" Jo, na západ a na jih od naší hranice měli možnosti, o jakých se pacientům u nás ani nezdálo. 

Ale abych se zase nezakecal, výraz z oblasti pivního skautingu velí: "Popojedem!"

Hranatá mistička na obrázku obsahuje slavný francouzský dezert, zvaný mousse au chocolat. Dvacet kousků bylo součástí minirautu, připravovaného na zakázku. Původně jsem slíbil créme brulée, ale nedostal jsem se do kuchyně, odkud jsem měl přislíbené zapůjčení potřebného množství zapékacích misek. Muselo nastoupit náhradní řešení. Volba padla na čokoládový krém.

Na čtyři porce potřebujeme:

200 g. čokolády (hořké, mléčné nebo bílé)

3 vejce

200 ml. smetany ke šlehání (33 %)

40 g. krupicového cukru

50 g. másla

2 lžíce horké vody

Příprava je velice jednoduchá: ve vodní lázní opatrně rozpustíme čokoládu s máslem.

Žloutky oddělíme od bílků. Zvlášť ušleháme smetanu, z bílků ušleháme sníh.

Ve větší misce šleháme žloutky s horkou vodou, přidáme cukr. Šleháme tak dlouho, dokud se nevytvoří světlá, krémovitá hmota.

Nyní se rozhodneme, zdali dezert nějakým způsobem vyladíme. Někdo to rád "horké" (tedy s chilli), jiný by dal přednost ušlechtilé kořalce. Osobně doporučuji likér na bázi koňaku. Francouzský, jak jinak. Tradiční likér spojuje chuť koňaku s chutí pomerančů, které si pro tento účel rodina výrobce po generace pěstuje ve východní části Indie. 

Safra, hned jsem si musel nalít, dostal jsem na to chuť! Ale jen tak náprstek, skoro doslova. Alkohol mám nejraději v dezertech a moučnících, samotnému pití moc nedám.

Jémináčku, zase jsem poodběhl. Tak, tedy: likér přidáme do žloutkového krému. Potom přimícháme vlažnou rozpuštěnou čokoládu. Nakonec vmícháme ušlehanou smetanu, úplně nakonec sníh. Obě poslední substance vmísíme zlehka, opatrně, ruční metličkou.

Potom směs necháme odpočinout dvě hodiny v ledničce. Tento klasický restaurační dezert bývá obvykle podáván tím způsobem, že za pomocí dvou lžic, namáčených do horké vody, jsou formovány úhledné nočky, které potom bývají kladeny na talíř špicemi k sobě, do tvaru jakési pomyslné, trojcípé hvězdy. Přitom bývá jeden noček z hořké, jeden z mléčné a jeden z bílé čokolády. Následuje zdobení, obvykle lístky máty a drobným ovocem.

V případě použití bílé čokolády si musíme vypomoci přidáním želatiny, bílá čokoláda totiž sama o sobě málo "tuží". Naproti tomu nejsem zastáncem používání sedmdesátiprocentní čokolády, podle mne totiž přílišná hořkost do jisté míry naruší výslednou chuť.

Tak, to by bylo. A créme brulée? To bude příští recept, doprovázený fotoseriálem. Ale nejdříve si budu muset pořídit zapékací mističky.

Blíží se půlnoc - hupky-dupky do pelechu, po několika týdnech si přečtu zase pár stránek od Jo Nesba. Čtu Sněhuláka. V Hollywoodu čerstvě natočili film s Michaelem Fassbenderem v roli Harryho Holea. Už se těším, až si porovnám film s knížkou. 

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour      

      

  

     

Mňam, uvařím si jam! A krátké pojednání o jevu, zvaném "upíří efekt".

Tak nám zase "udeřila" sezóna drobného ovoce. Hurá! A podle chuti a naturelu, něco do pusinky, něco do buchtičky, něco do kořalky či do vínka a konečně - něco do džemu!

Jelikož se nám povážlivě ztenčily zásoby meruňkového džemu z předloňska, nastala naléhavá potřeba uvařit a doplnit neodmyslitelnou a oblíbenou část našeho jídelníčku a zaplnit tak žalující mezeru na sklepní polici.

Jenže: vyděšeni loňským nedostatkem meruněk, sáhli jsme hned po těch prvních, které se našemu "dvornímu dodavateli" urodily. No, a ty byly pěkně tvrdé! Nu, což... Prosladil jsem ovoce řádně, jen co je pravda. A jako obvykle, směsi jsem dopřál odpočinku do druhého dne.

Ale ovoce bylo pořád tvrdé! Tak jsem vzal mačkadlo na brambory a trochu jsem si zalisoval. Pěkná šichta to byla, uf, uf. A dosypal jsem cukru.

                                                     Začíná to pěkně pěnit. Jako vždycky.

 

            Nicméně, po pěti hodinách je v prvním kastrolu téměř hotovo. Slááááááááááááva!

Džem je fajn, cožpak o to. Jenomže díky tomu, že jsem jej musel poněkud převalit cukrem, dostavil se vedlejší efekt, ke kterému přispělo také dlouhé vaření: výrobek, který jsem řádně míchal a nepřipálil (podotýkám), získal karamelový nádech. Jsem zvědavý, jak to bude chutnat na sachru...

A v souvislosti s karamelem (kouzlem nechtěného), jsem si vzpomněl na tzv. "upíří efekt" (kouzlo nejen nechtěné, ale také nežádoucí). K takovému jevu zpravidla dochází v reklamě, která je natolik vtipná či šokující, že cílové skupině v paměti sice utkví skvělý gag, ale propagovaný produkt v ní neuvízne ani drápkem.

Vzpomínáte? "Hmmm, Bóóbika!" (Ochotní a přátelští Asiaté se měli postarat o Bobíka, místo toho jej, ehm, jaksi - kuchyňsky upravili). Národ se skvěle bavil, ale čeho se ta reklama, hernajs, vlastně týkala?! 

Zpátky k tomu karamelu: Vidím v televizi herečku a okamžitě si vybavím: "Stačilo říct: karamel!" Ale jméno té dámy mně pohříchu uniká... A potom, ta reklama! Na co to bylo? No, nejspíše na nějaké kafe, nebo co, že?

Zcela konsternovaně jsem na dotyčný spot zíral. (Ona se ptá u snídaně jeho: "Co cítíš?" A on vyznal lásku. Tak něžně a procítěně to udělal, troufám si říci, že i ta nejzarytější frigidka by vzplála vroucím plamenem vášně! Leč, našemu hrdinovi se naopak dostalo chladného odpálkování v podobě: "Stačilo říct - karamel!") Brrr. Normálně, přes pokračující tropické teploty mne úplně obešla zima!

Jejda, půl druhé v noci, to stihnu ještě dvě stránky Jo Nesba - a hajdy, na kutě!

Takže, s pozdravy čau a mňau, Tvůj, čtenářstvo,

Gastrokocour        

 

  

Kuchař údržbářem

Je to "stará vesta" - stroje, nástroje a přístroje se neustálým používáním opotřebovávají a kazí. Často se stává, že kuchař, nemaje ve svém blízkém, širším a často ani vzdálenějším okolí údržbáře, musí sáhnout po šroubováku či kapce lepidla.

To je v podstatě normální.

Normální nejspíše nejsem já. Pravda, elektřinu nechávám na pokoji, chladicí techniku svěřím raději odborníkům, stejně tak vodu. I když vodovodní baterii vyměnit dovedu, i s odpadem bych si poradil. Ale nakonec, když se to tak vezme kolem a kolem, takového vola snad zase dělat nemusím!

První, čeho jsem si všimnul, když jsem před pěti lety nastoupil do svého čerstvého (nyní čerstvě bývalého) působiště, byl čelní kryt nerezové pultové lednice, který visel na jednom samořezném šroubku a na kousku izolepy. Mlčky jsem vzal do rukou aku-šroubovák, kousek plechu, pár samořezných šroubů, abych lednici pomohl od tohoto nehezkého vzezření. Od toho, že chladilo prachmizerně, jsem španělskému chladicímu zařízení pomoci nedokázal. Ovšem - to nedokázal ani příslušný technik. Ten se zaklínal oblíbenou mantrou: "To víte, to je otázka peněz!"

Jak to, do pr..le, otázka peněz?! Ano, minulý režim, to bylo pěkně hnusné státní zřízení, o kterém rozhodně nemohu tvrdit, že bych je miloval. Ale pultové lednice z Frigery Kolín v těch dobách takové elementární problémy neměly! Ano, byly smaltované a nahoře byly kryty masivní deskou z laťovky. Ale když jsem potřeboval plus čtyři stupně, tak tam byly! Nehledě k tomu, že v těch dobách byly i v restauracích střední velikosti chladicí a mrazicí místnosti (boxy).

A dnes? Ach, ano, zapomněl jsem... Otázka peněz! Restaurace bývají často krásně a příjemně zařízené, prostor pro hosty láká komfortem a pohodlím. Jak často jsem se s tím za ta léta setkal! V restauraci luxus, v kuchyni hliníkové a smaltované nádobí, pamatující onen neblahý čas, kdy si na Hradě Dr. Husák připaloval jednu Rothmansku od druhé...

Šmarjá, teď jsem se zase tak "rozbrečel", že jsem odbočil. Tak tedy: druhotnou, avšak rovněž nepříjemnou vlastností obou (ano, měl jsem hned dvě) španělských lednic bylo, že v letních měsících malou kuchyň čile vytápěly. Chladicí agregát byl totiž umístěn pod dřezem (nedílnou součástí zařízení), kde, prostý jakékoliv izolace, čile produkoval množství tepla. Takže na dně dřezu člověk neudržel ruku, věřím, že při venkovní čtyřicítkách by se v něm dala uvařit i polévka!

No, a jistého krásného dne jedné z těchto dvou lednic upadly dveře. Jediný šroub spodního závěsu, na kterém držely, zrezivěl a odpadl. Správně tam měly být ovšem šrouby čtyři, soudě podle otvorů v plastových závěsech. Z výroby tam však byly šroubky pouze dva, iberští montéři to nejspíše "vzali hákem".

Tak jsem si nakoupil kvalitní samořezné šrouby, vzal vrtačku a akumulátorový šroubovák a dveře jsem důkladně vyspravil.

Když jsem se zajímal o možnost nákupu nových lednic, byl jsem seznámen se třemi možnými cenovými variantami. Ta nejlevnější, když to trochu přeženu, v podstatě počítala s teplotou okolního prostředí jen o málo vyšší, než bývá venku v zimě. Vyhovovala by ta nejdražší varianta, která byla určena do prostředí s teplotou do plus padesáti stupňů. Taková teplota je v letních měsících v kuchyni poměrně běžná.

Dveře upadly lednici, kterou jsem používal k chlazení sýrů. Její španělské dvojče jsem vyřadil již dávno. Maso jsem přesunul do stojaté lednice, ve které se dala nastavit i mínusová teplota. To vyhovovalo. Co nevyhovovalo, bylo, že úctyhodné ledničce již dávno před mým příchodem zrezivěly přední nožičky, z nichž jedna upadla. Někdo to vyřešil podložením rohu několika pivními tácky. Vypadalo to fakt úžasně!

Takže jsem si milou ledničku naklonil, abych změřil závit. Potom jsem koupil dotyčné šrouby, které jsem postavil doprostřed obrácených víček od Granini. Vnitřní prostor víček jsem vyplnil epoxidem, čímž jsem po vytvrzení získal stabilní nožičky. No, a montáž už byla hračkou.

Uf, nějak mi tuhne levé koleno, které mne tu a tam zlobí již dobrých dvacet let. Však ono se to v horizontální poloze zase upraví.

Takže čau a mňau

s mnoha pozdravy

Tvůj, milé čtenářstvo,

Gastrokocour                    

  

Čas jahod

Jaro se nenápadně překulilo do léta, červen čeká jeho poslední týden, což v praxi znamená, že nastalo období sklizně jahod a třešní. A obzvláště na jahody jsem se velice těšil.

Nemajíc užitkové zahrady, vyráží naše rodinka každoročně na takzvaný samosběr. Na výběr máme z několika plantáží, když je někde vysbíráno, nevadí, o několik obcí dál jahody jistě budou!

To byl také případ dnešního výletu, kdy ženuška s dceruškou nasbíraly košík až na vzdálenějším samosběrném jahodišti.

Sem s tebou, milá jahodo, tak se ukaž! Barva je v pořádku, velikost slušná, konzistence je na první pohled v pořádku. Ale pozor, ne na dlouho. Jahody velmi rychle vadnou, doslova a do písmene vyžadují okamžité zpracování. Anebo sežrání. To bývá obvyklé tehdy, když se natrhají za deště nebo krátce po něm. Ale teď?! Vždyť v té oblasti skoro neprší!

A potom - ta chuť... Kam se poděla ta plná, lahodná chuť, ta chuť, na kterou jsem byl zvyklý u jahod z maminčiny zahrádky? Něco tomu chybí. Pořádný "kus" něčeho! Na jazyku převaluji vágní, mdlou, lehce nakyslou (hrome, kam se poděla fruktóza?) dužninu. Polknu, sahám po druhém, třetím, čtvrtém plodu. Dojem zůstává pořád stejný. A při tom mne napadá: kdyby tyto jahody ochutnali John s Paulem, patrně by nikdy nenapsali Strawberry Fields. A to by byla škoda! :-)  

Nu, což - zkusíme tu bližší plantáž, až jahody zase dorostou. Dnešní sběr poputuje do bublaniny, tam se to takzvaně "vsákne". Moji letošní chuťovou hitparádu tak prozatím pořád vedou lesní jahůdky, hojně rostoucí v okolí naší chaty. Znáte to, nasbírat, napíchat na "špízek" ze stébla trávy - a šup s tím do pusy! Apropó, pokud jde o špízek:

Lehké a rychlé letní osvěžení - jahodový špíz s bazalkou a mozzarellou

Prostinké až infantilní: Mozzarellu si pořídíme ve formě tzv. třešniček. Kuličky sýra pečlivě osvobodíme od nálevu a napichujeme na špejličky, vždy střídavě s lístky bazalky a s jahodami o porovnatelné velikosti. Ve finále špízky zakápneme několika kapkami extra panenského olivového oleje. Poté přikročíme ke konzumaci.

Doporučuji jako doplněk letního grilování. Zaručuji, že vám to budou žrát pod rukama! :-D

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour

        

Ne, nevykašlal jsem se na to...

...jen jsem poněkud zmožen prací a snad i věkem, kdo ví. Ale hanba mně, poslední příspěvek o Velikonocích, takovou časovou prodlevu jsem dlouho neměl!

Nezbývá, než abych zase přispěl do svého zábavného občasníčku.

A tak, padaje na držtičku, lovím v paměti vzpomínky na doby minulé. Bylo to kdysi lepší? Je tato práce lepší dnes? Těžko říci. Každopádně si vzpomínám, že zaměstnanci mého věku už si dopřávali dovolených v "Jugošce" a lázeňských pobytů. Tedy - pokud se tohoto věku vůbec dožili, často se totiž stávalo, že se kolega ještě před padesátkou jednoho dne ohnul, aby si zavázal tkaničky - a zlomila se mu játra...

Nadřel jsem se vždycky, což o to. Domů jsem jezdíval tramvají, pokud jsem seděl, celkem často se stávalo, že jsem usnul a přejel tu "svoji" zastávku o dvě další, až na konečnou. Tam mne z hlubokého bezvědomí probral drsně nerudný hlas zaměstnance dopravního podniku. Ale co, nebylo to daleko, domů jsem to došlapal většinou pěšky.

Moje sestra si nedávno vzpomněla na větu, kterou jsem kdysi deklaroval, že jsou dny, kdy v dopravních prostředcích pouštím sednout pouze těhotné ženy a lidi prokazatelně nad devadesát. Už jsem na ten výrok dávno zapomněl... Občas se totiž stávalo, že jsem já, mladý ignorant, nepostřehl včas ve stoje trpícího cestujícího důchodce. Často jsem to potom od dotyčného chudáka dostal sežrat takovým způsobem, že jsem pomalu začal přemítat o tom, je-li moje pozemská existence vůbec oprávněná!

Jednou přistoupil jakýsi nerudný penzista a provokativně si to zamířil přímo ke mně. Vzhledem k tomu, že jsem byl zabrán do četby nějakého zajímavého časopisu, nestihl jsem důchodce včas zaregistrovat a nevyskočil jsem tak hbitě, jak by se slušelo. Penzista se ovšem hlasitě připomenul, takže jsem mu celkem ochotně přenechal své místo. Dědek si však neodpustil zhruba tříminutovou litanii na témata: mladí, staří, zdraví, nemoci, válečná invalidita. Takže jsem se opravdu hluboce, hluboce zastyděl...

Nezřídka jsem tenkrát střídal dovolené a volna v denním baru, což v praxi znamenalo, že jsem nastoupil normálně o půl šesté do kuchyně, kde jsem navařil, abych se o půl desáté dopoledne přesunul do denního baru, kde jsem vařil až do dvaadvacáté hodiny večerní.

Po jisté době nastoupila mladší generace a já už jsem nemusel v baru zaskakovat tak často. Jednou jsem šel kolem dveří do kuchyně baru, abych se stal bezděčným svědkem "masáže" mladého kolegy. Ze dveří se ozýval řev vrchního D., který na okamžik ztratil svůj glanc, svůj pověstný šarm a svoji sebekontrolu: "K...a, co to je, Viléme?! Omeleta se šunkou?!!"

Nešťastník totiž vyráběl hemenex tím způsobem, že šunku nakrájel na nudličky a vajíčka rozšlehal...

Tak, je půlnoc, dám si tak dvě stránky detektivky od Jo Nesba a hajdy na kutě.

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour           

Likérové špičky

Veselé a požehnané Velikonoce! (Likérovým špičkám by samotným

bylo smutno, proto jim společnost poskytují dva druhy potahovaných

kuliček, žloutkové věnečky, makronky a meruňkové řezy).

Likérové špičky patřily k mým oblíbeným zákuskům již od časů dětství. Nikdy bych si však nedokázal ani představit, že bych se snad někdy pustil do jejich výroby. 

Leč, čas oponou trhnul, touha je zde, suroviny nakoupeny, literatura nastudována, speciální nástavec do trezírovacího sáčku dobrý rok odpočívá ve špajzu... 

Při pátrání po vhodném receptu jsem narazil na blog autorky, která se inspirovala v knize Moučníky. Kdysi ikonickou kuchařku napsala Mária Hajková v šedesátých letech minulého století. Na svoji dobu výpravnou publikaci doprovází bohatá fotografická dokumentace. Nad některými recepty se člověk možná pousměje, mantrou těch časů byly názvy, obsahující přívlastek "levný, levná, levné". Není divu. Platy nebyly vysoké, ledacos nebylo k dostání, jednoduchost a improvizace patřily k životu. Kniha ale obsahuje také spoustu receptů, které jsou velmi zajímavé a lákavé.

Známá bloggerka se inspirovala receptem, který byl ve zmíněné kuchařce uveřejněn pod názvem "Čokoládové špice". Pokud mne paměť neklame, recept uveřejnila někdy v devadesátých letech také "Praktická žena". Nutno však podotknout, že v případě čokoládových špic z knížky a časopisu se nejedná přímo o likérové špičky. Špice jsou totiž plné, bez náplně. Technologie výroby totiž dříve nebyla přístupná široké veřejnosti, speciální nástavce nebyly běžně k zakoupení.

Bloggerka na svých stránkách popisuje štrapáci, která provázela její snažení. Přes počáteční nezdar a zoufalství nakonec dospěla k žádanému výsledku. Rád bych jí vyjádřil svůj obdiv! Příprava dotyčného zákusku totiž není žádná legrace. 

A jak jsem se s tím vypořádal já?

Prvním krokem bylo upečení podkladových koleček. Moje drahá vykouzlila keksíky ze směsi hladké mouky, prášku do pečiva, mletých vlašských ořechů, moučkového cukru a másla. Je však možné použít například i vlastnoručně upečené nebo koupené piškoty, myslitelná by mohla být také linecká kolečka.

Podkladová kolečka čekají na plechu, hrneček obsahuje vaječný likér 

Následovala výroba vaječného likéru. Ten jsem rád ulizoval už jako dítě (ponejvíce na rozličných svatbách). Vzpomínám si jak jsem se kdysi dávno, coby učedník alkoholem téměř netknutý, ptal zástupce šéfkuchaře, zdali by bylo možné, opít se vaječným koňakem. Dostal jsem odpověď v tomto znění: "No jasně, jak ho zrobiš ze sedmdesatiprocentniho špiritusa..." Tož, tak!

Likér můžeme použít jak kupovaný, tak domácí, samozřejmě. Záleží na preferencích. Výroba není složitá, kdo chce, najde plno inspirací i na internetu. Já jsem zvolil tradiční recept bez tepelné úpravy.

Důvěrou jsem totiž poctil čtyři žloutky z čerstvých domácích vajec. Kdybych chtěl špičky jakkoliv distribuovat, zvolil bych tepelně upravenou variantu na vodní lázni.

Takto jsem ke žloutkům přidal deset deka moučkového cukru abych směs posléze vyšlehal do husté pěny. Potom jsem pomalu přidal celou plechovku kondenzovaného mléka Salko. A nakonec - ano, ještě kořalku. Můžeme použít, co nám chutná. Kdo to chce mít bez alkoholu, použije tresť. Nejčastěji se používá tuzemák. Ten má své místo a nezastupitelnou úlohu i v naší domácí kuchyni (a cukrárně). Budiž mu provolána čest a sláva! Ale... To bych snad ani nebyl já - použil jsem dvacetiletý, tmavý třtinový rum z Barbadosu. Výsledek byl skvostný!

Nyní ale nastala háklivější část celé operace - výroba krému. Abych toho na začátek z nezkušenosti nepokazil mnoho, zvolil jsem jednoduchou dávku paní Hajkové:

  4 žloutky

  3 dcl smetany (33%)

  3 dkg polohrubé mouky

20 dkg čokolády na vaření

10 dkg moučkového cukru

  5 dkg másla

Šup s tím na vodní lázeň, potom jsem šlehal, a šlehal, a šlehal, a šlehal...

...a šlehal, a šlehal, a šlehal. Mělo to, mrcha, zhoustnout. Moc se tomu nechtělo. Přidal jsem tedy dvě hrsti peciček belgické čokolády.

Teprve poté jsem dosáhnul výsledku, jaký jsem si představoval. Teplou lázeň vystřídala studená, směs bylo třeba vychladit před vmícháním měkkého másla. Krém putoval na chvíli do mrazničky, i s kastrůlkem. Bylo nutné, vychladit jej na "stříkatelnou" teplotu.

Následovala fáze, které jsem se docela bál, totiž nastříkání krému na kolečka pomocí sáčku a speciální špičky. Tato fáze raději ani nebyla zaznamenána dcerkou na paměťovou kartu. Tolik se stydím za ty nepovedené, "zhroucené postavičky"... Achich, achich. Toužil jsem po dokonalých tvarech, ale v tomto směru jsem selhal!

Další snímek tedy zachycuje špičky až ve chvíli, kdy uzavírám poslední kousek milosrdnou "pusinkou", zakrývající můj předchozí tvůrčí neúspěch. Mezitím, pochopitelně, došlo k naplnění špiček likérem. Potom špičky pobyly chvíli v mrazničce, aby snesly následné namáčení v čokoládě.

Zvolil jsem mléčnou belgickou čokoládu s vyšším obsahem kakaa. Nakonec to snad nedopadlo tak špatně ani po vzhledové stránce (ta chuťová byla totiž vynikající)...

    

    

I když - v detailu to zase taková hitparáda není! :-) Ale nakonec - nemohu mít všechno "vysoustruhované", na první pokus to snad nebylo tak zlé.

Problém při stříkání totiž je, že krém se během procesu ukrutně rychle zahřeje (teplo ruky působí přes sáček). V tom okamžiku je nutné práci přerušit a krém znovu podchladit. Zkusil jsem pracovat hbitě, stříkat krouživým pohybem, konec "ukroutit". No, však já na to nakonec přijdu.  Do druhého pokusu zkusím vymyslet nějakou fintu.

S pozdravy čau, a mňau

Gastrokocour

      

Uzená polévka, kterou bychom neurazili ani prezidenta Zeměkoule

Manželka dostala nápad na jednoduchý nedělní oběd. Flák uzeného, k tomu šťouchané brambory + salát, případně domácí nakládané okurky. Nakonec, proč ne - uzené jsme dlouho neměli.

U valašského řezníka, jehož jméno pro nás představuje synonymum tradičního poctivého řemesla a zaručené kvality, jsme koupili pěkný kousek libové kotlety. Moje drahá zmínila polévku, prý s těstovinami. To není rozhodně špatný nápad.

Ale já jsem si vzpomněl na dávný recept rakouské prababičky. Rozhodl jsem se, že jej vyzkouším na své rodině. Tuto polévku v mém dětství vařívala maminka, ale moje rodinka ji ještě neochutnala.

Do hrnce s vodou jsem vložil uzené maso. Po uvaření do měkka jsem přidal mrkev, nějakých pět menších brambor, kousek cibule. Poohlédl jsem se v ledničce po kousku celeru, leč, pátrání nebylo úspěšné. Objevil jsem ale řapíkatý celer ve slušné kondici, takže jeden stonek putoval do hrnce za ostatní zeleninou. Pro chuť této varianty uzené polévky je velmi důležitá přítomnost rajčete. Na čtyři porce stačí jedno. Rajče normální velikosti jsem neobjevil, nevadí - touto roční dobou se v našem chladicím zařízení obyčejně bezcílně poflakují nějaká ta cherry rajčátka. Použil jsem šest kousků.

Po změknutí jsem zeleninu nejprve pomačkal mačkadlem na brambory v hrnci, ve kterém se vařila (i s vývarem), následovalo propasírování do druhého hrnce. Jednoduše, přes síto na těstoviny. Zbývalo trochu dosolit.

A moje děvčata byla s polévkou spokojena. Prostinké, ale dobré! Rád si střihnu nějakou na suroviny náročnou, přepychovou kreaci, vždy se ale pokorně a rád vracím k jednoduchým pokrmům. Nakonec - jaké ohromné kouzlo se skrývá v pečených bramborách s podmáslím! Nebo takové bramborové placky s povidly a mákem... Šmarjá - na ty placky jsem teď dostal ukrutnou chuť. Budu je muset udělat! 

S pozdravy čau, mňau a mňam

Gastrokocour  

Recept z archívu - Jeseter jako frikando

Dcerka si vede kalendářík, ve kterém si pečlivě odečítá dny, které zbývají do dalších Vánoc. Myslím, že se ještě něco málo načeká... :-) Jak se tak dívám na archívní foto P.F. 2015 - jesetera jsem tedy musel připravovat o Vánocích 2014. Jak ten čas letí!

Nádherná, statná ryba, tříčlenné rodině poskytla štědrovečerní večeři a dva obědy (samozřejmě - ne po sobě následující, to by moje děvčata nejspíše řvala: "Dosť bolo jesetera!").

Starodávný recept zařadil do své slavné Rybí kuchyně Jindřich Vaňha. Způsob přípravy "en Fricandeau" odkazuje na úpravu telecího. Jako frikando byl původně označován ořech z telecí kýty, dnes pod tímto názvem rozumíme spíše váleček ze spodního šálu jakékoli kýty jatečného zvířete. Tento telecí ořech býval tradičně upravován dušením, důkladně prošpikovaný. A špikování ruku v ruce s dušením potkalo také našeho jesetera.

Rybu jsem tenkrát nakrájel na dva cm tlusté filety, které jsem následně prošpikoval a osolil. Pekáč jsem vyložil plátky šunky a špeku, doprovázenými plátky cibule a mrkve. Přidal jsem dva bobkové listy, pár kuliček nového koření a celého pepře. Na zmíněnou kompozici jsem spořádaně nakladl připravené rybí filety, které jsem posypal hoblinkami másla. A potom jsem to celé přikryl, abych rybičce dopřál půlhodinové dušení v troubě při sto padesáti stupních. Rybu jsem vyjmul z pekáče, aby se omáčce dostalo zahuštění světlou jíškou. Po provaření jsem omáčku procedil.  Poté jsem nakrájel několik žampionů, které jsem pokrájel na másle. Šup s tím do omáčky - a bylo hotovo!

V jaké úpravě jsme tenkrát měli brambory, si již nepamatuji. Hodila by se i rýže, k pokrmu bych si jako přílohu dokázal představit i bagetu.

V každém případě to bylo moc fajn!

S pozdravy čau a mňau

čtenářstvu oddaný Gastrokocour      

Out of gastro zavýsknutí

Tak, tak. Neboť nejen prací, školou, starostmi a péčí o dcerčin prospěch živ je člověk! Proto nemá dnešní příspěvek s gastronomií pranic společného.

Minulý týden mne potěšila hudební televize videoklipem, který znám, ale který jsem již řadu let neviděl. V roce 1978 vydala britská skupina Queen úspěšné album, které neslo název Jazz. V pořadí čtvrtá skladba  se jmenovala  Bicycle Race. Skupina patřila mezi průkopníky v oblasti videoklipů. Členové formace měli vytříbený vkus, myslím, že videoklipy napříč spektrem jejich tvorby patří k tomu nejlepšímu, co v dané branži vzniklo. A videoklip byl pořízen také na podporu prodeje singlu s písní Bicycle Race.

Vyprávěl jsem ženušce story, která se váže k tomuto videu. Moc se jí líbila! :-)

Za účelem natáčení videoklipu bylo najato padesát kyprých modelek (doba ultraslim Twiggy  odezněla, čas androgynních typů s diagnózou anorexia neurosa ještě nenastal). Modelky byly pozvány na stadion ve Wembley, kde obdržely jízdní kola, zapůjčená jistým prodejcem. Na těchto kolech se dívky proháněly po dráze stadionu kolem dokola. Docela svižně, úplně nahé. A zdálo se, že je ten džob celkem i baví...

Po natáčení byla kola navrácena majiteli, tj. dotyčnému prodejci. Tak, jak se to sluší a patří. Skupina však musela uhradit výměnu všech padesáti sedel!

Tak jsem si zkoušel představit, jaké by to s těmi sedly bylo dnes, v době internetu. Kdyby je tak hodili na nějaký aukční server, fetišisté z celého světa by se o ně porvali!

Nu, což. Příště bude zase recept. Slibuji.

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour

Nastal čas gastrostesku

- po několika málo receptech. Dnes bych podrobil drobnému drobnohledu oblíbenou televizní show. Nemám moc času na sledování kuchařských pořadů. Zdeňka si ale tu a tam pustím. Často pak přemýšlím nad tím, proč jsou vlastně lidé, kteří očividně nic neumí a kteří ve svých podnicích čile pěstují bezútěšný binec, ochotní a přístupní tomu, aby před  významnou částí národa riskovali zesměšnění a zostuzení?

Co přiměje kuchaře, číšníky či majitele, aby se před televizní kamerou prezentovali jako neumětelové nebo naprostí debilové? Snad víra v příchod Spasitele  - kuchař se polepší, majitel prozře, číšník po "zásahu" zvenčí začne milovat lidi...  Kdo ví, snad to opravdu pomáhá, ale přece jen - je to show, která jde především po sledovanosti. Podle mne spočívá hlavní přínos v osvětě, kterou Zdeněk šíří. Pořad bych doporučil především všem učňům oboru a čerstvým adeptům kuchařského řemesla.

Všem těm, kteří se sice vyučili s vyznamenáním, v praxi však nedovedou ani popsat výrobu tak banálního výrobku, jakým je majonéza! A potom mně popisují, jaká že to byla v učení zábava, jak se s paní mistrovou nasmáli... A paní mistrová si neuvědomuje, že daleko větší službu by svým svěřencům prokázala tím, že by jim pravidelně a ustavičně větrala faldy. Kdyby je proháněla tak, že by si občas v koutku duše poplakali!

Leč, nechme stranou známé bolístky. Dnes bych se rád zmínil o jednom pokračování pořadu, které mne doslova uzemnilo. Zdeněk navštívil jakési bývalé rekreační zařízení, v současné době v rukou jistého manželského páru. Těžiště gastronomicko-rekreačního komplexu spočívalo v ubytování, stravování a zábavě seniorů. I když, zábavě...

Zatímco se Zdeněk zabýval peripetiemi manželského gastropáru, na obrazovce proběhl záběr ze společenského sálu dotyčného zařízení, kde jakási "bavička" seniorům přednášela vtipy. No, a v konkrétním vtipu si vzala na paškál nešťastnou zpěvačku, která, usmýkána životem, svoji světskou pouť ukončila skokem pod vlak.

Vtip pojednával o tom, že pán přišel do kadeřnictví a na dotaz, jak chce ostříhat, odvětil:

"Na (vyslovil jméno zpěvačky), jen tak přejet mašinkou!"

Hrůza. Příznačné bylo, že se v sále nezasmál ani jeden člověk...

Kde je nějaká etika, kde zůstala úcta ke člověku, kam se poděl respekt k lidskému životu? Proč takovou příšernost nevystřihli?

Je mi smutno. A tak jsem si nalil čtvrtku stopečky pomerančového likéru Grand Marnier. Připíjím všem - na život, na slušnost, na profesionalitu a tvůrčí invenci!

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour    

Starobylé buržoazní potěšení (svíčková Wellington)

A tímto bych rád přikročil ke zmíněnému svátečnímu obědu (stejně jsem byl odvelen k jeho přípravě, takže novoroční příspěvek jsem dopsal až odpoledne). Volba padla na starodávný recept, svíčkovou Wellington. Použil jsem vepřovou panenku, původní předpis počítá s hovězí svíčkovou. Cena ušlechtilé flákoty z býka však dávno vystoupala do stratosférických výšin... I když, na rovinu, cena panenky... no, pořád je to na kile za méně než polovic.

Předností úpravy je zachování šťávy v mase. Panenka je měkká, uprostřed růžová. Ovšem, kdysi dávno býval tento pokrm součástí školních osnov. Existovala reálná šance, "vytáhnout" si jej při praktické závěrečné zkoušce. Kdybych něco takového praktikoval na valné části současného dorostu, byl bych nejspíše označen za sadistu - učedník by se zhroutil, na mne by vlítli rozzuření rodičové... Nu, což - dal jsem se do toho:

Nejprve jsem založil na liškovou omáčku, ony tyto roztomilé houbičky bývají tužší, dopřál jsem jim tedy času. Nakrájel jsem na drobno šalotku, kterou jsem orestoval na oleji a na másle, zalil bujónem a nechal dusit.

  Panenku jsem nakrájel na kratší kusy, osolil, opepřil, přidal kapku worcesteru - potom pomaaaaalu ze všech stran opekl na pánvi. Nespěchat, neboť finální úprava v troubě bude krátká. Ostatně, tomu se dostanu za chvíli. Panenka dostala kabátek z listového těsta, bylo tedy nutné, pořádně ji vychladit. Bylo dobré, že na teploměr na balkóně ukazoval minus šest :-)!

V mezičase jsem si připravil směs Fines Herbes - na oleji jsem podusil nakrájenou šalotku, přidal jsem sterilované okurky, kapary, petrželovou nať a hříbky - vše nasekané na drobno. Nakonec jsem přidal trochu sardelové pasty. Směs putovala rovněž na mráz, na balkon, za účelem zchlazení.

A jdeme do finále - na rozválené čtverečky listového těsta jsem nejprve rozprostřel něco Fines Herbes, na to položil panenku, poté vždy zabalil a otočil spojem dolů. No, a potom jsem potáhl smaltovaný plech olejovým filmem, abych jej následně pokladl "balíčky" s panenkou. Šup s tím do trouby, to chce tak dvě sta stupňů - listové těsto vyžaduje rychlou úpravu. Asi tak deset minut, v tomto případě. Zhruba v polovině pečení jsem výrobek potřel rozšlehaným vajíčkem. Aby se panenky v troubě necítily tak osaměle, přidružil se k nim ještě plech s bramborovými hranolky.

A nastal čas k dokončení omáčky. Lišek jsem měl málo, již dávno jsem je nesbíral, společnost jim tedy dělal hřib hnědý, doprovázen hřibem smrkovým a hřibem kovářem. K zahuštění obyčejně a nejraději používám jíšku. Speciálně tuto omáčku však zahušťuji jinak - v kysané smetaně řádně rozmíchám hladkou mouku (v případě potřeby zahušťovadlo kapku naředím). Po zahuštění už omáčka vyžadovala jen něco málo dosolit. A bylo to.

K pokrmu jsme dopili prosecco Martini, načaté o silvestrovské půlnoci. Docela to k tomu pasovalo. A hlavně, potřebovali jsme to dopít... :-)

A nyní - čau, mňau, au - dnes kyčel pro změnu, zanedlouho nejspíše budu kuchařem - paraplegikem... No, po brufenu to povolilo, naštěstí. Ale při představě, že na penzi mám mít naspořené tři melouny - dle představ některých expertů! Při takové představě volám: "A co ty, experte, zdalivá máš naspořeno? Hovišo máš, viď? Tak vidíš!" Hotovosti nemaje, patrně budu v kuchyni řádit ještě dobrých dvacet let. No, to tedy potěš koště...

Váš Gastrokocour

   

 

   

Nový rok nás vítá třeskutým mrazem...

...a já, před tím, než se postavím ke sporáku, bych sváteční krmi zhotovil, sedám ke psaní poplkání blogového. Leč - netřeba mně kvaltovati, sic poledne jest, mládě však teprve očka otevřelo a jak to tak vypadá, nejdříve posnídat se chystá. Mám tedy něco času...

Na obrázku je kvalitní belgická ruční práce bez použití forem. Mojí touhou je, abych se tomuto ideálu alespoň na dohled přiblížil, zvláště po chuťové stránce.

 

 Jak napovídá fotografie, dnešní sváteční zamyšlení se bude točit kolem pralinek. Slovutný pražský institut totiž nedávno uspořádal workshop s názvem Čokoláda, který se setkal s pozorností zájemců z řad novinářů a laické veřejnosti. Redaktorka sobotní přílohy celostátního deníku posléze ventilovala své dojmy a nabyté zkušenosti v mateřském magazínu.

Frekventanti byli podle všeho velice spokojeni. A mne zaujala postava lektorky, vynikající cukrářky, která pracuje v proslulé kavárně Zdeňka Velikého. Cukrářka předváděla temperování čokolády na mramorové desce. Toť vpravdě umění! Takovéto odbornici by neumětel mého kalibru měl vlastně onikat...

 Mne však zaujala především jedna věc: lektorka zmínila případ, kdy na desce temperovala čokoládu na tisíc (!) pralinek. Následkem tohoto počínání dostala na rukou takový zánět žil, že strávila nějakou dobu na nemocenské. Ruce byly odsouzeny k odpočinku v sádře... A tak jsem si říkal, proč vlastně, není snad na trhu dostatečný výběr v temperovacích lázních? Je. V nejrozmanitějších cenových relacích.

Tím nechci kritizovat osobu nanejvýš povolanou, kdepak. Jen bych rád pochopil "jádro pudla". Kdo ví, on je ten tradiční způsob temperování pro výrobu pralinek zřejmě nejlepší. Ach, jak málo toho vím o čokoládě, o pralinkách, o cukrařině...

Na dotaz frekventanta, kterak přijít k tak pěkné mramorové desce mu bylo doporučeno, aby se ptal u hrobníka (tolik alespoň článek). I tu jsem si v bujné fantazii představil sebe samotného, kterak na dveře příbytku hrobníka Karla klepu:

"Zdar, neměl bys, prosím, nějaký odřezek mramoru?"

Nejprve pohled kalným zrakem, chvíli nato odpověď:

"Si se zbláznil, ne?! U hrobníka mramor! Ti tak můžu pučit max lopatu, rýč, vrátek... Jarin je přece kameník! Tam se ptej!"

Valím tedy k Jarinovi:

Ahoj, Jardo. Prosím tě, nezůstalo ti něco mramoru za slušnou cenu?"

Řemeslník se poškrábe ve strništi na bradě a odpoví:

"No, carrarský přijde koncem příštího týdne. Ale měl bych parádní žulu, Mrákotín, chceš?"

Poté, co jsem se informoval na cenu, dostavily se namísto Mrákotína spíše mrákoty... I odhodlal jsem se, sypat pravidelně porcelánovému prasátku příslušnou dávku mincí. Až bude naspořeno, italskou temperovací lázeň pořídím!

S prvním letošním čau a mňau

Gastrokocour