sobota 1. července 2017

Kuchař údržbářem

Je to "stará vesta" - stroje, nástroje a přístroje se neustálým používáním opotřebovávají a kazí. Často se stává, že kuchař, nemaje ve svém blízkém, širším a často ani vzdálenějším okolí údržbáře, musí sáhnout po šroubováku či kapce lepidla.

To je v podstatě normální.

Normální nejspíše nejsem já. Pravda, elektřinu nechávám na pokoji, chladicí techniku svěřím raději odborníkům, stejně tak vodu. I když vodovodní baterii vyměnit dovedu, i s odpadem bych si poradil. Ale nakonec, když se to tak vezme kolem a kolem, takového vola snad zase dělat nemusím!

První, čeho jsem si všimnul, když jsem před pěti lety nastoupil do svého čerstvého (nyní čerstvě bývalého) působiště, byl čelní kryt nerezové pultové lednice, který visel na jednom samořezném šroubku a na kousku izolepy. Mlčky jsem vzal do rukou aku-šroubovák, kousek plechu, pár samořezných šroubů, abych lednici pomohl od tohoto nehezkého vzezření. Od toho, že chladilo prachmizerně, jsem španělskému chladicímu zařízení pomoci nedokázal. Ovšem - to nedokázal ani příslušný technik. Ten se zaklínal oblíbenou mantrou: "To víte, to je otázka peněz!"

Jak to, do pr..le, otázka peněz?! Ano, minulý režim, to bylo pěkně hnusné státní zřízení, o kterém rozhodně nemohu tvrdit, že bych je miloval. Ale pultové lednice z Frigery Kolín v těch dobách takové elementární problémy neměly! Ano, byly smaltované a nahoře byly kryty masivní deskou z laťovky. Ale když jsem potřeboval plus čtyři stupně, tak tam byly! Nehledě k tomu, že v těch dobách byly i v restauracích střední velikosti chladicí a mrazicí místnosti (boxy).

A dnes? Ach, ano, zapomněl jsem... Otázka peněz! Restaurace bývají často krásně a příjemně zařízené, prostor pro hosty láká komfortem a pohodlím. Jak často jsem se s tím za ta léta setkal! V restauraci luxus, v kuchyni hliníkové a smaltované nádobí, pamatující onen neblahý čas, kdy si na Hradě Dr. Husák připaloval jednu Rothmansku od druhé...

Šmarjá, teď jsem se zase tak "rozbrečel", že jsem odbočil. Tak tedy: druhotnou, avšak rovněž nepříjemnou vlastností obou (ano, měl jsem hned dvě) španělských lednic bylo, že v letních měsících malou kuchyň čile vytápěly. Chladicí agregát byl totiž umístěn pod dřezem (nedílnou součástí zařízení), kde, prostý jakékoliv izolace, čile produkoval množství tepla. Takže na dně dřezu člověk neudržel ruku, věřím, že při venkovní čtyřicítkách by se v něm dala uvařit i polévka!

No, a jistého krásného dne jedné z těchto dvou lednic upadly dveře. Jediný šroub spodního závěsu, na kterém držely, zrezivěl a odpadl. Správně tam měly být ovšem šrouby čtyři, soudě podle otvorů v plastových závěsech. Z výroby tam však byly šroubky pouze dva, iberští montéři to nejspíše "vzali hákem".

Tak jsem si nakoupil kvalitní samořezné šrouby, vzal vrtačku a akumulátorový šroubovák a dveře jsem důkladně vyspravil.

Když jsem se zajímal o možnost nákupu nových lednic, byl jsem seznámen se třemi možnými cenovými variantami. Ta nejlevnější, když to trochu přeženu, v podstatě počítala s teplotou okolního prostředí jen o málo vyšší, než bývá venku v zimě. Vyhovovala by ta nejdražší varianta, která byla určena do prostředí s teplotou do plus padesáti stupňů. Taková teplota je v letních měsících v kuchyni poměrně běžná.

Dveře upadly lednici, kterou jsem používal k chlazení sýrů. Její španělské dvojče jsem vyřadil již dávno. Maso jsem přesunul do stojaté lednice, ve které se dala nastavit i mínusová teplota. To vyhovovalo. Co nevyhovovalo, bylo, že úctyhodné ledničce již dávno před mým příchodem zrezivěly přední nožičky, z nichž jedna upadla. Někdo to vyřešil podložením rohu několika pivními tácky. Vypadalo to fakt úžasně!

Takže jsem si milou ledničku naklonil, abych změřil závit. Potom jsem koupil dotyčné šrouby, které jsem postavil doprostřed obrácených víček od Granini. Vnitřní prostor víček jsem vyplnil epoxidem, čímž jsem po vytvrzení získal stabilní nožičky. No, a montáž už byla hračkou.


Uf, nějak mi tuhne levé koleno, které mne tu a tam zlobí již dobrých dvacet let. Však ono se to v horizontální poloze zase upraví.

Takže čau a mňau

s mnoha pozdravy

Tvůj, milé čtenářstvo,

Gastrokocour